O mně

DPP_17k.jpg

 

 

 

 

  • jmenuji se Iva Pastušková, narodila jsem r.1970 v Ostravě, jsem absolventkou Ekonomické fakulty VŠB
  • v roce 2012 jsem se začala zajímat o metodu One Brain a seznámila se s Jaruškou Zahradníkovou, která mě zaujala povídáním o této metodě
  • v roce 2013 jsem začala navštěvovat její kurzy One Brain
  • koncem roku 2013 jsem se rozhodla otevřít Kineziologickou poradnu u nás v Ostravě a začít praktikovat metodu One Brain
  • v poznávání této metody stále pokračuji

 

Další semináře a kurzíky, které jsem absolvovala a obohatily mě:

- nedirektivní hypnóza, reiki I,II, LSVJ I, LSVJ II.

 

Zájmy - psaní, meditace, procházky, procházky, procházky...

 

Kdo máte chuť přečíst si jednu z mých povídek pod názvem Večírek, tady je   :-)

„Musíš přijít,“naléhala Ivana na Zdenu,„bez tebe to nebude ono.“

„Nikam nejdu.“

„Proč?“

„Mám všeho po krk.“

„Nepřeháněj.“

„Fakt. Bydlí teď u mě sestřenice, celé dny je na mě nalepená a mele pořád dokola, jak se rozešla se svým přítelem, tím hňupem a sama být nemůže, všechno na ni prý padá.“

„Vem ji s sebou. Posadím ji, co nejdál od tebe,“snažila se Ivana.

„Ne.“

„Zdeno, neblbni. Dáme si víno, pokecáme.“

Zdena funěla do mobilu, přece jen, večírek je večírek a ona by tam chyběla?

„Tak jo.“

 

Příprava vánočního večírku vyšla na Ivanu a bude u ní doma. Přijdou kamarádky holky, jak jim říkala, navzdory věkovému průměru blížícímu se padesátce.

Poslední dobou však měla pocit, že jejich setkání chybí energie, něco jako živá voda.

Řešily se stále stejné věci pořád dokola. Marné pokusy o zhubnutí, zlozvyky manželů, které změníte jen stěží, dospívající a dospělé děti, které jakoby mluvily cizím jazykem, problémy v práci. Když se přece jen nové téma objevilo, nebylo nic moc, jako například nemoci, nebo pro Ivanu zvlášť tristní, módní recepty na cokoliv.

 

Proč jednou nepřijde některá z nich v odvážném účesu a vítězně neoznámí, že má nového chlapa nebo, že vybrala dětem stavební spoření a odjíždí na tři týdny do Himalájí? Prostě cokoliv, co by připomínalo život aspoň vzdáleně, přemítala Ivana. Možná je chyba v ní. Nechce si připustit, že chuť riskovat či něco měnit s přibývajícími léty slábne.

Jsou rozumné? Pohodlné?

Být rozumná, deviza stáří.

„Brrr,“ oklepala se Ivana. Zavánělo to nudou. Šedou, plíživou, postupně požírající všechny zbytky zářivých barev života. Raději půjde něco dělat.

 

Adventní dny běžely svým zrychleným tempem, čas setkání byl tady.

 

Ivana prostřela stůl v obýváku bílým ubrusem, doprostřed na háčkovanou dečku po babičce postavila vánoční hvězdu, umístila svíčky a položila tác s cukrovím, jež upekla, ostatně jako každý rok s vypětím všech sil a na poslední chvíli.

Byla spokojená, těšila se. Vzpomněla si na Zdeninu sestřenici. Jaká asi je a proč se rozešla se svým přítelem? Byla zvědavá.

 

Holky byly tady.

 

Čtvercovou halu starého bytu v centru města zaplavila směsice parfémů, igelitové tašky s dárečky, které měly jedna pro druhou připravené. Na stůl v obýváku přibyly další dvě hvězdy v květináčích z plastu, což rozčílilo Zdenu, neboť všem říkala, že tuhle vánoční květinu kupovat nemají, že Ivana určitě už jednu má, protože věří v její červenou barvu přinášející sílu do příštího roku.

 Z těžkých zimníků se vylouply upravené ženy v šatech, sukních a halenkách, ozdobené bižuterií, v účesech od kadeřníka, vzájemně se okukující, zdravící a líbající na tváře zčervenalé mrazem.

 

Zdena nikoho neokukovala ani nelíbala. Sestřenici představila vlažně třemi slovy: „To je Marta,“ obrátila oči v sloup tak, aby to postřehla jen Ivana a drala se do obýváku.

 

Hluk se přesunul dál do bytu, kde následně ustal.

 

Holky seděly u stolu, víno čekalo v broušených sklenkách na přípitek. Ivana stiskla na dálkovém ovladači tlačítko play. Rozezněly se koledy. Zavládl mír a klid. Za oknem se, jako na objednávku, zlehounka snášely sněhové vločky. Jak dojemné a stylové, pomyslela si Ivana dojatě.

 

„Nemůžeš tam dát něco jiného,“ vyjela Zdena se sklenkou v ruce a její chraplavý hlas zahnal sváteční atmosféru někam daleko do kouta. „Leze mi to na nervy. Od listopadu neslyším nic jiného. Kupuju toaleťák - koledy, jdu si nechat opravit brýle - koledy, zalezu na hajzlíky v obchoďáku  - koledy.“

„Jasně,“ vyskočila Ivana úlekem a za chvíli už se místností linula roková balada.

„Super,“ vydechla Zdena a obrátila do sebe víno bez ohledu na přípitek.

 

Neměla jsem jí nutit, aby chodila. Přece jen, podle všeho není v kondici. Sestřenice udělala své, uvažovala Ivana. Navíc, před rokem touhle dobou od Zdeny utekl manžel a ona to stále nemohla pochopit, na rozdíl od všech ostatních.

 

Zdenino pojetí vztahů bylo jednou pro vždy ovlivněno sobeckostí a přehnanou sebeláskou natolik, že se smrsklo do dvou slov - sluha a pán. Její muž zastával všechny domácí práce a byl na povel. Svůj život neměl žádný. Fakt, že v koupelně věšel Zdeniny kalhotky velikosti XXL, které před tím vypral, jsme si všechny uměly představit a to byl důvod, proč jsme nechápaly její neochotu přiznat si, že dělá něco špatně.

Každopádně jednoho dne muž práskl dveřmi, a když je Zdena běžící za ním s trhnutím otevřela, zjistila, že neutekl daleko. Dal se dohromady se sousedkou odnaproti. Zdena ho tak stále potkává a diví se, jak může být spokojený s takovou slepicí. Nicméně jeho hluboké vrásky v obličeji už nebyly tak hluboké a přibyl uvolněný spokojený výraz.

 

Ivana hleděla na Zdenu dolévající si víno do své tak rychle vyprázdněné sklenice, aniž by při tom postřehla, že polila sváteční ubrus.

„Na zdraví,“ zavelela a šupla víno do sebe.

Ostatní ji následovaly.

 

Plánované vánoční setkání, plné vonícího cukroví a svíček se rychle měnilo v cosi, co Ivana neměla v plánu.

 

„Seru ti na to!“ zahřměla opilá Zdena směrem k sestřenici.

V jedné ruce svírala zbytek vanilkového rohlíčku, v druhé prázdnou sklenku. Řasenku měla rozmazanou a vlasy původně stažené do úhledného copu vlály kolem tváře.

 

Kruci, slíbila jsem, že Marta nebude sedět vedle ní, uvědomila si Ivana a vtlačila se mezi ně.

„Ty teď bydlíš u Zdeny?“ obrátila se  k Martě, tupě zírající do prázdné sklenky.

„Jo, rozešla jsem se s přítelem. Dala jsem mu kopačky.“

„Slyšela jsem. Bylo to těžké?“

„Ani ne. Byl to blbec.“

„Jo?“

„Ven z baráku jsem mohla, jen když mi to dovolil.“

Ivanu zamrazilo.

„Jak dlouho jsi s ním byla?“

„Dva roky,“ a na vysvětlenou dodala: „Je strašně prachatý.“

 

Ivana ji sjížděla pohledem. Pátrala po značkách na oblečení, diamantových špercích, luxusních hodinkách a silikonovém poprsí, které by aspoň částečně obhájily fakt, že s ním vůbec byla.

Žádné nenašla a kupodivu zjistila, že Marta ač mladá působí dost obyčejně, není ani hezká, ani ničím zajímavá a prsa téměř nemá.

Že by láska? Napadlo Ivanu naivně a hloupě, jak v zápětí zjistila.

 

„Měla jsi ho ráda?“

„Ani ne.“

„On tebe?“

„Nevím.“

„Proč jsi s ním byla?“

„Nemusela jsem chodit do práce.“

„Ale omezoval tě!“

„No jo, byl žárlivej. Od začátku se bál, že si najdu jiného. Je totiž nechutně tlustej a má ho malýho, stejně jako svý sebevědomí. Chápeš?“

Ivana ztuhla. Potřebovala se napít. Rychle. Víno. Kde je to zatracené víno. Konečně. Hltavě vyprázdnila sklenici a pokračovala, už zase schopná slov: „Udělalas dobře, žes odešla. Prachy nejsou všechno.“

„No,“ přikývla Marta ne zcela přesvědčivě.

„Pane bože, drž hubu! “ okřikla ji Zdena. S  námahou vstala, zavrávorala a pokračovala dál: „Ty jsi úplná nula, ty nedokážeš ani …“ Víc neřekla.

Ivana ji chytla za paži a odvlekla do kuchyně. Jak ráda by strčila tu horkou rozcuchanou hlavu pod ledovou sprchu a pak, šup na mráz. Jenže nemohla. Zdena byla silnější.

 

„Nech ji být! Má to těžké,“ domlouvala jí.

„Blbost!“ škytla Zdena, odpotácela se na WC a dveře nechala dokořán. Proud moči dopadal zvonivě do keramiky a jeho zvuk se nesl ozvěnou do všech stran.

 

Ivana se vplížila zpátky ke stolu.

„Promiň,“ omlouvala se Martě, která rychle a s  proviněním na tváři schovávala mobil.

„Musím jít,“ oznámila nervózně.

„Proč?“

„Jede pro mě Jan.“

„Jaký Jan?“

Marta sklopila oči.

„To jako ten magor, cos mu dala kopačky?“

„Jo a kopačky dal on mě. Volala jsem mu a omluvila se, že to byla všechno moje vina a že už ho budu na slovo poslouchat. Nechci zpátky do cestovky prodávat blbý zájezdy,“ vychrlila ze sebe Marta. „Počkej! Nedělej to!“ křikla za ní Ivana marně.

Bouchly dveře a byla pryč.

 

Cédéčko dohrálo. K Ivaně dolehlo blábolení podnapilých žen. Rozhlédla se kolem. Sváteční ubrus byl shrnutý na stranu, polštáře ze sedačky se válely po zemi mezi drobky z jednohubek, svíčky dohořely.

Teprve teď si všimla dvou prázdných lahví od whisky. Ona ale žádnou neměla.

„Já ji zabiju!“ vběhla do haly.

Pátrala po Zdeně. Dveře od WC byly zamčené, nadechla se a…

„Ivanko, my už půjdeme,“ ozvalo se jí zády.

„Bylo to krásný, dík.“

Holky klopýtaly jedna přes druhou. Snažily se obout, obléct, upravit a odejít, co možná nejelegantněji.

 

„Ahoj,“ zašeptala Ivana nevěřícně už sama uprostřed haly.

Jedny boty zůstaly. Věděla přesně, čí jsou.

„Zdeno?“

Vešla do obýváku. Zdena spala na gauči, ruce a nohy rozhozené. Po punčocháčích se táhlo oko od velkého masitého palce, natřeného na rudo až někam k rozkroku. Chrápala, jako anglický buldok, kterého jednou v létě sledovala Ivana v Itálii, jak po svém anorektickém páničkovi dojídá špagety carbonare a pak slastně usíná v poledním žáru. Jediný, velmi podstatný rozdíl byl, že při tom měl, na rozdíl od Zdeny, tlamu zavřenou.

Ivana se svalila do křesla. Měla špatný pocit. V duchu se omluvila holkám, že pochybovala o jejich síle, odvaze a chuti do života. Na rozdíl od Marty, ony dokázaly čelit svým každodenním povinnostem a jít statečně dál svými životy, i když to někdy bylo nudné, někdy těžké a někdy „pořád dokola.“

A příští rok je s přípravou večírku na řadě Zdena.

 

 

Fotogalerie: